wz
 

xKopřivnický Drtič 06'

Článek o amatérském pokusu uspět v 42. - letech na hobby - maratonu  Kopřivnický Drtič 06' x

 

Reputace
Na podzim r. 05' jsem si premiérově zkusil závod MTB Oderskou Mlýnici, s krosovým kolem a bez odpruž. vidle. Tehdy mi dva defekty za sebou zmařily mé šance, udržet slibnou pozici na začátku třetí třetiny startovního pole asi v polovině závodu. Občas dělám divné věci, jedno poučení mi nestačilo a vydal jsem se vykonat reparát na akci podobnou, kde se až tolik nezávodí, spíše jde o vytrvalost. A vytrvalý - to já jsem, aspoň co se kola týče. Jenom abych zabránil opětovnému proseknutí duše, tak raději preventivně měním na "Oderskou" použité pláště (622 – 35) za širší (622 – 40), snad se lépe vyhnu defektům. Mám zálusk zdolat trať Drtiče 06', jenž  představuje 120 km převážně v terénu a k tomu zahrnuje nastoupání asi 3 000 výškových metrů.

Před začátkem a první km

Prvních 22 nezávodních  km mám na kontě už před samotnou prezentací na stadionu v Kopřivnici, jelikož mi klekla domluvená doprava autem na Drtič. Kombinuji tedy dopravu vlakem do Frenštátu s jízdou po vlastní ose do Kopřivnice a aniž bych po tom zrovna toužil, už mám rozcvičku za sebou. Zbývajícího času do startu využívám k upevnění tabulky s emblémem Drtiče na řídítka,  pozorování cvrkotu kolem a  na zběžný pohled na obdrženou mapu trasy. O půl osmé se celý balík asi 460 cyklistů dal do pohybu. Jsem mile překvapen pohodovým rozjezdem, zřejmě ti zkušenější ví, proč nespěchat. Zdoláváme první kopeček – Janíkovo sedlo, kdy se ještě vineme po kupě jako souvislý had a zanedlouho začínáme stoupat na kopec Ondřejník.

Smyslem tohoto maratónu je projet pokud možno celou trasu a nasbírat co největší počet kontrol. Umístění tří z kontrol je předem známé a jako důkaz slouží razítko z chat na trase, převážně na vrcholcích hor. Další kontroly jsou tajné a tajný je i počet těchto kontrol, ať je nějaká sranda navíc. Mají být označené žlutou tabulí s velkým černým „K“ a jejich umístění má být v kopci, v průběhu jízdy nahoru, aby byly snadněji k nalezení. Bohužel už ta první, co byla na Ondřejníku, (jak jsem se později dověděl) vinou ojedinělé slabší chvilky jednoho z pořadatelů, skončila nejenom pod kopcem, ale navíc ve sjezdu. Není divu, že jsem ji já i většina účastníků, byť jsme nejeli v těžkém terénu bůhvíjak rychle, prostě přehlédli a ještě dlouhé km nevěděli, že nějaká vůbec byla.

Frýdlant - Lysá
Po sjezdu z Ondřejníku projíždíme městečko Frýdlant, načež se přesouváme opět k horám, tentokrát je v pořadí něco vyššího – Lysá hora. A aby to nebylo jednoduché, trasa vede občas dosti kamenitým terénem z Malenovic na  Ivančenou. Z ní až na Zimný je pak trávnatě - šotolinový povrch  ke mně o hodně milosrdnější. Ze Zimného až na vrchol Lysé klasika po hladkém asfaltu. Pozoruji, že zdolávání zbytku Lysé "jde" jaksi hůře, než bývám zvyklý na tomto kopci při výletech na Lysou s výjezdem z domova (Havířov). Síla mi utekla nevím kam, jen to tuším – můžou asi za to mnou tak neoblíbené, technicky náročné sjezdy! Z toho, jak je je nutno zdolávat jízdou ve stoje. Vůbec nejsem ze svých sólo cykloturistických výletů zvyklý sjíždět výše zmíněné krkolomné příkré svahy, takovým místům se obvykle zdaleka vyhýbám.

Dnes tyto úseky ale projet musím, pomáhám si výše popsaným způsobem, že při tom stojím na pedálech, pružím koleny i lokty a zároveň dávám velký pozor, abych neupadl a neohrozil nikoho za nebo před sebou, umožnil předjetí rychlejším jezdcům, no prostě snažím se nezdržovat. Tady dostává na frak moje jak psychická, tak i fyzická stránka, lýtka a zápěstí mám vyklepané jak ratlík. Normálně na silnici, byť přes hory - doly, nemám problém dát i přes 200 km, zde tlačím kolo do kopce už po pár desítkách km. Hrůza, jaký může mít na někoho vliv jeden delší drsnější sjezd z Ondřejníku. Někdo si v diskuzi k Drtiči na netu ještě "ztěžoval", že jich bylo ještě málo, samozřejmě připouštím i tento pohled, nic proti gustu, je to akce MTB. Já jsem vlastně tady jen "na návštěvě", ale co to dál provede se mnou nevím. Vím jen, že bych to dnes, už kvůli sobě a několika známým, opravdu nerad vzdal.

Lysá - vrchol
Lysá je zhruba ve třetině trasy (asi 43. km) a já už ani nepočítám, kolik bylo těch prochozených km. Po výjezdu na Lysou se nabízí nestandardní scéna. Je to taková kombinace závodu a výletu. Mnozí z cyklistů, jenž ještě před chvílí v kopci předjížděli své "soupeře", včetně mně, tak teď stojí poslušně v nejméně půlhodinové frontě u okýnka chaty Plesnivky, razítkují mapky a čekají na polévku či gulášek. Polemika, která strategie je lepší, zda si při čekání na jídlo a pití odpočinout a nebo jen hodit do sebe tyčinku, dvě, cvaknout několik fotek a hned sjíždět dolů k Visalajím, vyznívá s časovým odstupem pro první variantu, já bohužel zvolil tu druhou. Dokonce si odpustím i obvyklé dlouhé kochání po okolních kopcích a to nejen tady, ale i po celé prozatím projeté trase. Ta vedla po pěkných místech Beskyd, s ještě hezčími výhledy, ale dnes mi muselo stačit mrknutí okem na krajinu a pak zase dál. S tím, že se sem na některém z výletů vrátím.

Visalaje - Švarná Hanka
Zatím dál a dál tvrdošíjně zdolávám po kouskách nové úseky trasy. Chvílemi fakt nevím, zda je těžší jet nahoru či dolů, pasáže, které dovolující zdolat sjezd v sedle, vítám otevřenou náručí. Místem další oficiální kontroly je Chata u Švarné Hanky. Mé zásoby jídla a pití jsou skoro na nule, zastávka je tedy víc než vítaná. Poslušně si stoupám do mnohaminutové frontičky u bufetu a z nákupu předražených sušenek, kofoly a minerálky mám radost, jak už dávno ne. Těším se z nenadálé  hojnosti jídla a pití, zanedlouho budu sjíždět z kopce, co víc si přát!

No, co se týče toho následného sjíždění po modré z Příslopu do Černé – chvála situace pro mne byla předčasná, avšak k potěše jiných přišel na řadu zřejmě jeden z nejbrutálnějších sjezdů toho dne. Ten skočil až se Černá změnila v Bílou. Průjezd části této obce je veden už po asfaltu až k hotelu Pokrok, kde dostávám další razítko do sbírky. Terasa venku před hotelem poskytuje již jednou viděný obraz z Lysé nebo Švarné Hanky – u stolků poposedávají nebo v trávě polehávají desítky "Drtičů", vedle nich stojí nebo leží kola se žlutou tabulkou na řidítkách, jenž spolehlivě prozradí, kdo ke komu dnes patří. Všichni vesele doplňují tekuté nebo trošku hutnější kalorie a vůbec celá ta atmosféra kolem, kdy se spolu baví lidé, jenž se třeba nikdy předtím neviděli, je taková uvolněná, no prostě fajn.

Javořina
U této idylky nezůstávám dlouho a po kratičké pauze se zase škrábu vzhůru do dalšího kopce - na Javořinu. Zpočátku vede cesta po rovném podkladu, posledních asi 300 výšk. metrů k vrcholu jej ale opět střídá staré známé kamení a drobné roští. Dalo se předpokládat, že na tomto vrcholu bude tajná kontrola, ale když jeden neví, kde vlastně onen vrchol vlastně je. Zvláště když se pravidelně po každé zatáčce nebo přejetí horizontu objevilo další a další stoupání. Snadno tak došlo k situaci, že jsem zahleděn do sledování povrchu toho, po čem právě jedu i tuto tajnou kontrolu přehlédl.

Samozřejmě vina je v první řadě na mé straně a důsledek toho je to samé, jako bych vypustil třeba Lysou + Švarnou Hanku a to by pánečku bylo ušetřených sil a toho času! Když se o tomto manku dovídám dole pod kopcem, věru dvakrát mi do vyskakování nebylo. Vracet se zpátky nahoru nemělo smysl, stejně už ukrajuji třetinu dalšího kopce, jenom ta chuť do jeho zdolávání je kvůli tomuto nezdaru o poznání menší. Kdo ví, kde jsem našel sílu a nezabalil to. Možná i proto, že jsem ani pořádně nevěděl, kde to vlastně jsem, po stezkách podobného druhu se v Beskydech málokdy pohybuji. Paradoxně během dnešního dne nevyužívám možnost orientace pomocí mapy, ta leží většinu času netknuta v zadní kapse dresu. Po celý čas stačilo sledovat jezdce přede mnou, a když by náhodou přede mnou nikdo nebyl, žádný strach. Než se stihnu rozhlídnout kudy dál, vždycky se někdo objeví a hned je koho se chytnout. Nemám obavy, že zakufruji, většina jezdců si v určení směru na lesních křižovatkách počíná sebevědomě, jakoby zde jezdila skoro denně.

Kněhyně - Pustevny
Pomalu se přes různé kopečky prokousávám trasou až někde do oblasti pod Kněhyní, na níž vede pozvolné táhlé stoupání, obcházející skoro celou horu. Kolem čtvrté začalo drobně pršet, přibližně v čase, jenž ráno tipovali pořadatelé. Déšť mi přinesl aspoň jedno malé potěšení – nalezení poslední tajné kontroly, čím dostávám hned lepší náladu. Navíc jsem tušil, že pomaličku se blíží Pustevny a to by měl být konec těch největších kopců. Jenže cesta na ně byla v dešti a při nasbírané únavě strašně dlouhá, navíc v oblasti kolem vrcholu Kněhyně přišel další sjezd a množství výškových metrů šlo rychle dolů.
Po chvilce sjezdu bylo nutno je znovu dobýt. Takže opět dolů z kola a tlačit. Ten úsek nahoru ale tutéž praktiku prováděla už většina cyklistů v dohledu, patrně jsme na tom byli stejně výkonově. Někteří hlasitě "naoko" proklínali pořadatele, ale jiní, co už byli dávno v cíli, jej naopak za to i za některé další krkolomné vložky chválili. Na Pustevny přijíždím totálně promrzlý, zdejší bufet odlehčuji o nějakou tu potravu a taktéž přidávám poslední razítko.

Trojanovice - Lubina

 V popisu trasy bylo, že následný sjezd z Pusteven bude veden, jak se správně sluší a patří terénem, ale našlo se hodně lidiček, mně nevyjímaje, jimž došel morál a dolů do Trojanovic to střihli asfaltkou. A něco obdobné se opakovalo i z Trojanovic ve sjezdu kolem řeky Lomné. Nejdříve zkouším jet přes kilometr dle itinieáře podél řeky, ale se zmrzlými prsty nedokážu bezpečně ovládat kolo (natož řadit). Chodník vede v mnoha místech těsně po hraně nad vodou, nerad bych do ní zahučel. Při jízdě na do hlíny vrostlých a hlavně mokrých kamenech, by to nebylo nic divného.
Raději se na vhodném místě znovu vracím na silnici, a nejsem sám, byť riskuji vynechání možné tajné kontroly. Naštěstí jejich počet byl pro dnešek už vyčerpán. Na stadión v Kopřivnici přijíždím za stálého deště krátce po půl sedmé večer, to znamená, že mám za sebou přes jedenáct hodin jízdy, z toho více jak dvou hodinové zkrápění v horách a na kontě dalších 120 km od rána. Dostávám pamětní medaili a čekám asi 15. min., zda mně náhodou nevylosují v tombole. Ta má trvat něco kolem hodiny, tolik času nemám a už před sedmou  znovu sedám na své kolo.

V cíli a ještě cesta domů

Domů vyrážím z Kopřivnice po vlastní ose. Byť mám za sebou na maratonu ujetých 120 km, tak se mi po pauze na stadionu jelo celkem fajn, ani déšť už se nezdál být studený. Těch asi 40 km uteklo ani nevím jak. Únava z celkem dnes ujetých 182 km se tak naplno projevila až doma, kam jsem dorazil kolem 21°° hod. Než úplně odezněla, uběhly ještě tři dny, ale jinak dobrý. Dokonce po týdnu jsem si připustil, že bych si to příští rok mohl zkusit znova. Ale budu víc dávat pozor na kontroly a zlepším zásobování. Dnes z toho bylo „jen“ 209. místo z asi 460 lidí a nebýt těch zbytečně ztracených kontrol, byť v závěru mi pomohlo ulehčení tratě po asfaltu, (podobných provinilců byla ale taky hezká kupa) mohlo možná dojít i na pozice někde kolem šedesátky a to už je stimul, jak má být.

      


Na stadionu, před startem

Na stadionu, před startem

Stoupání na Ondřejník

Stoupání na Ondřejník

Mezi Ivančenou a Lysou

Mé kolo tamtéž

Mezi Ivančenou a Lysou

Svačinka

Tihle mají sil dost

Chvíle odpočinku na Lysé

Já na Lysé trochu netradičně

Někdo si dal i polévku

(www.bajk.cz) Dojezd na stadion.
Já jedu po vzdálenější straně

(www.bajk.cz) Dojezd na
 stadion

(www.bajk.cz) Dojezd na stadion

(www.bajk.cz) Rozdávání upomínkových medailí

   Graf maratonu - 120 km a převýšení 3000m.

 

 

<= zpět počet vstupů od 9/06':